Středověké klášterní zahrady a pěstování léčivých bylin
Ve středověku byly kláštery nejen místem modliteb, ale i centry pěstování léčivých rostlin a uchovávání přírodovědných znalostí. Klášterní zahrady, promyšleně rozdělené na bylinkové záhony, sady i rajské dvory, poskytovaly potravu, léky i prostor pro rozjímání. Pojďme se projít jejich zeleným světem, kde se spojovala užitkovost s krásou a duchovní symbolikou.
PhDr. Barbora Půtová, Ph.D., Ph.D. et Ph.D
V období středověku představovaly kláštery centra a zprostředkovatele přírodovědných a léčitelských vědomostí. K tomu přispělo pěstování bylin, koření a dalších rostlin a plodin. Zahrady léčivých rostlin neboli bylinkové zahrady (herbularius) tvořily nedílnou součást klášterních areálů. Často byly začleněny do většího počtu funkčních celků, které ústily v zahradní soubory.
Uspořádání středověkého kláštera vycházelo z ideálního modelu benediktinského kláštera v St. Gallenu ve Švýcarsku. Jeho dochovaný půdorys z počátku 9. století dokládá podobu jednotlivých zahrad i sortiment pěstovaných rostlin.
Vedle zahrady léčivých rostlin klášterní areál obvykle zahrnoval zelinářskou zahradu, ovocný sad (štěpnice), v některých případech i vinice nebo chmelnice.
Protože mnišské řády požadovaly soběstačnost, mniši se zaměřovali na samozásobení. Práce na zahradě a pěstování léčivých rostlin tvořily běžnou součást každodenního života mnichů.
Zpracování léčivých rostlin, výroba léčivých prostředků a jejich aplikace pak souvisela s péčí o nemocné, staré, chudé a potřebné. Do areálu kláštera byly proto postupně začleněny nemocnice a lékárna.
Mniši uchovávali a šířili poznatky o praktickém využití rostlin. V klášterních zahradách pěstovali mniši známé i méně známé rostliny, jejichž léčivé účinky si teprve ověřovali. Zároveň zdokonalovali pěstební postupy a podíleli se na kultivaci původních druhů léčivých rostlin.
Ve středoevropských klášterních zahradách byly postupně vysázeny nepůvodní druhy léčivých rostlin pocházející z oblasti Středomoří a západní Evropy.
Léčivé byliny se pěstovaly na záhonech pravoúhlého tvaru, které od okolní půdy oddělovaly proutěné ploty nebo dřevěná prkna. Na ploše záhonů s bylinami se nacházely i rostliny určené k barvení látek (např. světlice barvířská), výrobě likérů (např. routa vonná), užitkové rostliny (meloun, ředkev, libeček aj.) a také okrasné květiny (lilie, mák nebo růže).
K nejčastěji pěstovaným léčivým bylinám se však řadily šalvěj lékařská, meduňka lékařská, máta peprná, fenykl obecný, rozmarýn lékařský anebo bukvice lékařská.
Mnohé z užitkových a léčivých rostlin jako růže, kosatec nebo lilie sloužily také k výzdobě interiérů kostela a kláštera, kde je kromě estetické funkce doplňoval symbolický význam. Utilitární a hospodářské využití klášterních zahrad doprovázela meditační a spirituální funkce. Zde sehrával roli rajský dvůr (paradisus), místo modliteb, rozjímání a odpočinku. Rajský dvůr se nacházel uprostřed klauzury, veřejnosti nepřístupné části kláštera, a symbolizoval pozemský ráj. Aby byl obraz ráje co nejvěrohodnější, na jeho ploše se soustředily rozmanité druhy rostlin.
