Houby: jejich sběr a užitek v českých zemích
Vedle sběru léčivých a jedlých rostlin a lesních plodů je v české kultuře výrazným fenoménem houbaření. Sběr hub zpočátku souvisel s potřebou získat obživu a léčivo. Postupně se proměnil ve volnočasovou aktivitu vyplývající z kladného vztahu k přírodě, chození do přírody a na výlety a zejména pak v doplňující aktivitu chalupaření, chataření anebo zahrádkaření.
PhDr. Barbora Půtová, Ph.D., Ph.D. et Ph.D
První zmínky o houbách a jejich konzumaci na našem území sahají do středověku. Objevují se v latinsky psané legendě Verše o utrpení svatého Vojtěcha a v česky psané Dalimilově kronice (1314), v níž je trhání hlívy ze stromu přirovnáváno ke snadné a jednoduché činnosti. Znalosti o houbách však byly již ve 14. století rozsáhlé. Lékař a kanovník Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaret, ve svém Glosáři (kolem 1365) zaznamenal ojedinělé množství hub, celkem 40 názvů. Většina je dodnes frekventovaná – liška, hadovka, pýchavka, špička, křemenáč, podmáselník nebo mochomůrka.
Z období před rokem 1364 pochází žertovný jmenovací dekret (Narrenpatent), pravděpodobně dílo notáře a biskupa Jana ze Středy, v němž je jakýsi Jan ustaven pánem z Údolí bláznů. Je mu povoleno užívat vymyšlené pevnosti a osady a živit se všemi druhy hřibů a dalších hub. Dekret vypovídá o tehdy převažujícím mínění vyšších vrstev o houbách, které považovaly za potravu pro blázny, tedy podřadnou potravinu. Negativní přístup k houbám podporoval jejich růst z hniloby a špíny země a obavy z otravy po požití jedovatých druhů. Lidé, kteří je sbírali a pojídali, se označovali za čaroděje nebo spojence ďábla. Od jejich konzumace pro neblahé účinky a těžké stravování odrazoval mistr Havel ze Strahova, lékař na dvoře Karla IV.
Zcela opačný vztah k houbám měli poddaní, jimž v průběhu celého kalendářního roku obohacovali jídelníček. Houby ještě dodnes nesou přízvisko „maso chudých“. V Podkrkonoší je stále v některých rodinách připravován ke štědrovečerní večeři hubník a na Šumavě houbový kuba. Houby dokázaly zahnat pocit hladu, užívaly se v léčbě a pro posílení odolnosti. Například od středověku se v českých zemích sbíraly dřevokazné houby (choroše) na výrobu odvarů a tinktur.
Vědomosti o poživatelnosti hub, možnostech jejich skladování a přípravě pokrmů se předávaly z generace na generaci. Pro nižší sociální vrstvy obyvatelstva představovaly rovněž zdroj přivýdělku nebo později závazek plnění povinností vůči vrchnosti. Některé druhy hub přestávají být pouze pokrmem chudých, vstupují na stoly panských a šlechtických dvorů i do kuchařek. Pokrmy z hub obsahuje nejstarší český kuchařský spis Severina z Kapí Hory z počátku 16. století. Oceňovány jsou v medicíně a jejich popis a zobrazení zaplňuje herbáře. Jedlé houby obsahuje první překlad Herbáře aneb Bylináře italského lékaře a botanika Pietra Andrea Mattioliho z roku 1592 od Tadeáše Hájka z Hájku. V Herbáři rovněž zaznívá nejednoznačné zařazení hub: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí.“
Až v 19. století dochází k vyvrácení mnoha mýtů a šíření znalostí o houbách, o což se v českých zemích zasloužili zejména pedagogové. Příkladem je první popularizátor hub, učitel Jan Bezděk, jenž pořádal bezplatné mykologické přednášky, kurzy a vycházky. O vědecký přístup ke sběru hub se na začátku 20. století zasloužil botanik František Smotlacha. V roce 1909 otevřel ve svém vinohradském bytě první houbařskou poradnu. Jeho ambicí byla osvěta československé veřejnosti, jež měla zamezit otravám způsobeným houbami. Prosazoval zásadu, podle níž by měl houbař sbírat jen dobře známé houby. Volnočasová aktivita se postupně proměnila v kvalifikovanou zálibu, což dokládá vznik Československé mykologické společnosti, houbařských spolků, kroužků a klubů. V průběhu 20. století vychází četné množství atlasů a příruček pro sběr hub, určování jejich rodů a druhů.
Sběr hub se od původní hlavní motivace, jímž bylo obstarávání potravy, stal všestranně vyhledávanou aktivitou, národní vášní až sportem. Čeští houbaři sbírají pro potěšení z pobytu a pohybu v přírodě a v lesích, hledání odpočinku a klidu, snahu poznávat přírodu, dopřát si kulinářský zážitek nebo z prostého nadšení hledat a poznávat houby.
